Říká vám něco film s názvem „Hodíme se k sobě, miláčku“? Je to úžasná rodinná komedie z roku 1974, v hereckém obsazení Vlastimila Brodského a jeho skutečné manželky Jany Brejchové. Ti se přátelili s filmovým manželským párem Ivou Janžurovou a Františkem Peterkou a součástí zápletky v ději je také osudové setkání s hudebním skladatelem Petrem Karátem v podání vynikajícího herce Josefa Bláhy.
Ve filmu se podařilo jeho tvůrcům vtipnou satirou naznačit, kam by v budoucnu mohl směřovat hudební propad, kdyby se hudební skladatelé věnovali moderní tvorbě bez zdravého selského rozumu, soudnosti a citu pro krásu. Josef Bláha tu předvedl své pseudo umění v podobě takzvané dodekafonie, hudebního směru, který byl tak příšerný, že se nedal vůbec poslouchat. Jenže moderní hudba se od roku 1974 posunula ještě dál a od té doby vznikly další směry, co citliví a umělecky založení lidé nemohou ani vystát.
Já patřím mezi ně a skutečně se divím tomu, kdo zcela záměrně naslouchá některým soudobým skladbám, co při nich nabíhá mráz po zádech a někdy se i zvedá žaludek. Ještě, že existují lidé, kterým záleží na skutečných hudebních hodnotách a nabídnou veřejnosti živé koncerty vážné hudby v Praze, například v repertoáru toho nejlepšího z české a světové hudby mezi sedmnáctým a dvacátým stoletím.
Koncerty ve Španělské synagoze probíhají po celý rok a přispívají v Praze k udržování tradice hudebního žánru, který bychom měli zachovat i pro budoucí generace a podporovat v nich krásu z poslechu harmonických a procítěných skladeb, které byly typické pro dobu oproštěnou od chronického stresu. Jeho rychlý posun vpřed započal ve spojení s průmyslovou revolucí a překotným, někdy až přehnaným a neuváženým technickým rozvojem na úkor duchovního pokroku, který by měl být naopak určujícím vývojovým směrem současné společnosti.